Čarodějka a její kočka

6. října 2011 v 12:00 | Alexandra Gryffin- Fox
Už ve starém Egyptě lidé věděli, že není dobré rozházet si to u koček a tak je rovnou povýšili na bohyně. Pojmenovali ji Baset a těla mrtvých koček na její počest mumifikovali. Naopak ve středověku byly kočky symbolem čarodějnictví, zvláště ty černé, a mnoho nevinných žen skončilo na hranici jen kvůli tomu, že vlastnili právě takovou kočku. Dnes je kočka brána jako bytový doplněk (viz různé kočičí šlechtičny a šlechticové), domácí mazlíček, zvíře pomocné (na venkově) nebo náhražka za dítě.

Kočky ve formě bytových doplňků se mi nelíbí. Většinou mají rodokmen, několikrát za den dostanou k jídlu velmi drahý a chutný pokrm a neustále lenoší. Také jim jejich paničky kolem krku uvazují mašle a ty zvířata ani nemají tolik snahy, aby ji ze sebe sundaly. Nevím, jestli je mám litovat nebo se jim smát, taková zvířata podle mě nejsou pravé kočky.
Kočka jako domácí mazlíček je něco jiného. Většinou je určena nějaké zlatovlasé princezně, kterou opečovávání tohoto chlupatého miláčka brzy omrzí a starosti přechází na rodiče. Tyhle kočky jsou buď velmi mírné a tulivé nebo z nich vyrostou rampepurdy rampepurďácké a není s nimi k vydržení. Je to úplně stejné jako s dětmi, když se jim nevěnuje patřičná pozornost, zkočičí (něco podobného jako slovo "zvlčet", vy však musíte uznat, že podobné výrazy by mohly nějakou kočku urazit).
Do této kategorie spadají i lidé, kteří se cítí osamoceni a mají pocit, že s kočkou v domě to bude lepší. Potom najednou zjistí, že jejich miláček jim likviduje perský koberec v obývacím pokoji nebo rozbil několik skleniček po prababičce, a začnou si přát, aby je nikdy nenapadlo pořídit si tu malou krvelačnou stvůru.
Zato s kočkami z venkova je to úplně jinak. Krom toho, že celý den tráví venku, kde buď likvidují tamější populaci myší či hrabošů, nebo někde v klídku na seně spinkají, jsou vděčné za každé pohlazení. Zatím každá venkovská kočka, kterou jsem potkala, byla tulivá míca, která se každé jaro (někdy i léto) pilně rozmnožovala a dovávala světu dvě až tři dovádivá klubíčka, a po celý rok nosila na rohožku mrtvou myš.
Náhražka za dítě je dneska taky hodně častá. Páry oddělují příchod dětí, jak jen můžou, protože mít dítě znamená spoustu starostí a povinností. Někdo to může brát i jako přípravu na mateřství, přece jen zlobivá kočka se skoro rovná zlobivému dítěti. Až na to, že kočka vám nehází kaší po zdi, v noci většinou spí a neřve.
Až budu jednou bydlet sama, pořídím si svou vlastní hadimršku kočičí. Od začátku prázdnin se k nám nastěhovalo koťátko od babičky (stále nemá jméno, proto jí říkáme kočka nebo čičik; v mém případě malá pařátová nebo Kraken kvůli dravosti, s jakou loví všechno, co se hýbe) a i přes fakt, že kočku dostala sestra ke svátku, po dobu prázdnin jsem se o ní starala hlavně já (= vstávání před sedmou ráno, krmení, dohlížení na její záchodnické potřeby atd...). Nemůžu říct, že jsem byla nadšená, když mi zvíře večer/ráno skákalo po hlavě, když jsem se jenom pohnula, ale na druhou stranu na ní nedám dopustit. Je to takový můj miláček. Ostatně jako všechny kočky. :D
"Měla" jsem ještě dvě kočičky, které se mnou ale nebydlely. Přechovávala je u sebe teta a já si je měla převzít do opatrovnictví, jakmile bych skončila střední. Bohužel obě umřely.
První byla černokožíškové mláďátko s legračně velkými oušky, dlouhým ocasem a nádhernýma kobříma očima. Až na to, že v noci chodila okusovat palce a občas útočila ráno na obličej, to byl miláček. Říkali jsme jí Hilda, Kobra nebo Malá Černá ruka - to když nekontrolovatelně lítala po bytě.
Druhá kočička s želvičkovým kožíškem si ke mně našla cestu sama. Měla jsem slíbenou na Vánoce nějakou kočičku, když Hilduška umřela, a tak jsem se šla podívat do útulku. Hned na první pohled jsem si našla kočičku, která se mi líbila, ač byla malinká, její kožíšek nebyl hezký a vypadala nemocně. Podívaly jsme se na sebe a pak mi skočila na rameno. U ní jsme také nemohli přijít na jméno a tak pracovní název byl Škeble kočičí. Bohužel mi taky brzo umřela.
Pro všechny, kteří se cítí osamocení, je kočka vhodným parťákem. Má sice svou hlavu, ale není s ní žádná práce krom pravidelného krmení nebo čištění kočičího záchodu. A vždycky se vám za to odmění spokojením vrněním a mazlením se.
Máte nějakou kočičku, toužíte po ní nebo jste pejskaři?

Ps. Věděli jste, že když na vás kočička mrká, znamená to, že se usmívá? Usmějte se na ní taky. ;)

Obrázky: 1. Malá pařátová lovící rybičky


2. Mrkající Hilduška


3. Škeble kočičí

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.