Bylinkářství1: 6. úkol

17. dubna 2012 v 6:00 | Elladora Brian Grangerová |  20 - 30 bodů
Jak by vypadaly Vánoce v Bradavicích si představila Ell.



Elladora Brian Grangerová: 40 bodů

Moje Vánoce v Bradavicích by vypadaly úplně jinak než v mudlovském světě. Tak především by nebyl nikdo v takovém stresu a se všema bych se nehádala už od rána. Nemusela bych neustále projíždět seznam v mobilu i na facebooku a hledat, komu by ještě bylo slušností popřát ohrané "Veselé Vánoce". Zkrátka by to pro mě byly takové Vánoce, jaké by podle mě měly být.
Ráno se probudím a při pohledu na kalendář ze mě vyjde jakýsi podivný radostný skřek, který probudí pár spolubydlících, kteří leží v mé blízkosti. S mumláním tedy vstanou, ale za chvíli už je to zase náš živý Nebelvír a zatímco všichni zmateně pobíhají s kartáčkem a kusy oblečení po celé ložnici, probíhá zároveň i menší polštářová válka. Nakonec se ve větších skupinkách trousíme na snídani, která má dnes sváteční nádech - na stropě visí trsy jmelí zdobené červenými stuhami, mezi kterými se blyští různobarevné baňky všech velikostí, a na stole máme mezi svátečními talíři rozházené čokoládové mince ve zlatém obalu pro štěstí. Nevím, jestli jich opravdu bylo tolik nebo se kouzlem doplňovaly, ale do ložnice si jich každý přinesl plnou hrst a průběžně jsme ty hromady čokolády konzumovali. Samozřejmě s rizikem, že večer neuvidíme zlaté prasátko, ale v dobrém rozmaru jsem jej slíbila nakreslit v případě, že neuvidíme to skutečné.
Po celý den pak bylo na koleji rušno - předháněli jsme se ve zdobení jednotlivých postelí i záclon, takže to u nás zanedlouho vypadalo jako v cirkuse. I přesto ale na nás všechny dýchala vánoční nálada a každá menší drobnost jako by byla něčím výjimečným. Začali jsme si mezi sebou různě prohazovat dárky - od zlatých řetízků, přes červené papuče a šály, až po polštářky a plyšáky v kolejních barvách. Naše postele se začaly zaplňovat dárky a tak jsme se je rychle snažili nacpat do skříní s oblečením (které už beztak přetékaly vším možným). Po obědě, kde si každý přišel na své podle zvyklostí u nich doma, jsme se pomalu začali chystat na velkou vánoční hostinu, která měla začít už ve tři hodiny, protože nás mělo čekat překvapení. Mírnou nervozitu pak dokázala zahnat další polštářová bitva, kde kromě polštářů lítaly také papírové vlaštovky, balonky s vodou a díky Fab nám začalo v ložnici i sněžit.
Do toho všeho se pak objevila Zuza, což nám skutečně ukázalo výjimečnost celého dne, protože obvykle se po ložnici jen tak neprochází. Popřála nám krásné svátky a samozřejmě si neodpustila "pokřtít" nás kečupem. To nám na náladě ale nijak neubralo a než jsme se nadáli, byl čas přejít do Velké síně na velké vánoční překvapení. K našemu obrovskému překvapení zmizely kolejní stoly a uprostřed místnosti se objevil velký čtvercový stůl, u kterého seděli jak studenti, tak profesoři a celé to prostředí působilo jako obrovská tvůrčí dílna. To nám později vysvětlilo vedení školy - ze všech různých dostupných materiálů a doplňků si každý mohl vyrobit svou vlastní vánoční ozdobu. Ta se poté kouzlem pověsí na desetimetrový vánoční strom, který se zatím nevýrazně krčil v koutě a čekal, až bude zářit jako ty okolní. Jen výroba malé ozdůbky nám zabrala hodinu a než se pověsily jednotlivé ozdůbky na strom, bylo půl páté. Slavnostně jsme náš společný hrádkovský smrk rozsvítili a v naprostém tichu jsme na něj obdivně koukali a měli jsme tak nějak pocit, že nás zase spojuje o něco víc…
Na večeři ještě bylo brzy a tak se někteří tázavě dívali na profesory i hradní radu v očekávání, že se ještě bude něco dít. A taky že ano. Jediným máchnutím hůlky zmizel veškerý nepořádek v podobě směsice flitrů, odstřižků, nalámaných větviček a místo toho se objevila jedna velká věštírna. Všude se povalovaly lavory s vodou, ořechové skořápky, jablka, dokonce i dívčí střevíce a jeden přes druhého jsme se hrnuli ke stolu zpestřit si večer další zábavou. Všichni jsme se rozdělili na menší skupinky a postupně zkoušeli všemožné způsoby vánočního věštění. Jako správná profesorka věštění jsem se i já jedné skupinky ujala a společně jsme se snažili odkrýt tajemství nadcházejícího roku. V mé skupince byly převážně holky, takže se jako první hrnuly k střevícům, aby se dozvěděly, jestli zůstanou na ocet nebo si pro ně přijede pověstný princ na bílém koni. Skvěle jsme se bavili, ovšem do chvíle, než jednu nejmenovanou členku Hradní rady málem sejmula červená lodička. S neutuchajícím smíchem jsme se radši přesunuli zpátky ke stolu a postupně jsme si zkoušeli rozkrajovat jablka, pouštět ořechové lodičky a nakonec i lít olovo. To byla nejspíš nejoblíbenější "disciplína", protože se i od ostatních skupinek ozýval bouřlivý smích, když se všichni snažili rozluštit záhadné tvary stříbrného odlitku. Někteří i v obyčejném fleku viděli složité tvary a padaly návrhy jako "kometa" "sloup vysokého napětí", ale také "kotlík" a někteří dokonce tvrdili, že je naprosto jasné, že tahle skvrna je "pikaču". A tohle všechno jsme dokázali vidět v jednom a tom samém tvaru.
Vůbec nám nepřišlo, že věštění zabralo tolik času a najednou nastala chvíle, kdy zmizely i skořápky ořechů a lavory s vodou a my jsme se postupně začali usazovat ke společnému stolu. Vlastně si ani nedokážu vzpomenout, jestli měl někdo proslov, ale takovou večeři už jsem dlouho nezažila. Stoly se prohýbaly pod nánosy jídla, mísy přetékaly bramborovým salátem, na pekáčích trůnily obrovské kapří řízky, ale i ty kuřecí pro ty, kteří ryby nejedí. Nechyběla ani rybí polévka, kterou jsem si musela přidat, protože téměř předčila tu babiččinu, ani dezert v podobě sirupových košíčků, pudinků a domácího cukroví. Studenti i profesoři mezi sebou diskutovali o různých tématech - vyměňovali si tipy na knížky, vzpomínali na zábavné historky z vyučování nebo se jen tak nezávazně bavili o zimě, Vánocích a dalších věcech. Po večeři nám dělalo menší problémy se vůbec pohnout, ale přesto se nám podařilo jakýmsi zázrakem odvalit svá najedená břicha až k vánočnímu stromu, pod kterým ležely dárky. Už na začátku prosince se losovaly jména z celého Hrádku a anonymně jsme pak obdarovali našeho "vyvoleného". Nevím, kdo si vylosoval mě, ale velkou knihou o tvůrčím psaní mi udělal obrovskou radost - nejspíš mě znal trochu víc než ostatní.
Vzájemně jsme se pochlubili se svými dárky a po dvou hodinách další diskuze nad zbytky vanilkových rohlíčků jsme se rozprchli do svých ložnic. Po chodbách se ozýval veselý smích, za okny nádherně sněžilo a v jindy trochu chladném Hrádku najednou bylo takové příjemné teplo. Všichni aspoň na chvíli zapomněli na své hádky a rozepře, vtipkovali jsme mezi sebou a všude panovala uvolněná a kouzelná atmosféra. Právě taková, kterou člověk cítí jen o Vánocích. V dobré náladě jsme se převlékli a za hlasitého pokřiku jsme nakonec musela kreslit to slíbené zlaté prasátko, které jsme si poté pověsili na dveře ložnice, aby na něj každý dohlédl. Zrovna odbíjela půlnoc, když jsme se zahrabávali do svých postelí a mě už asi po stopadesáté napadlo, jak hrozně jsem ráda, že tu můžu být. A jak jsme ráda i za to, že jsem mohla prožít ty vysněné Vánoce - takové, jaké by měly být.

Snad ti to nepřijde až moc sentimentální, ale takové Vánoce už jsme neměla dlouho, takže je docela fajn na chvíli uniknout do světa fantazie a představit si, že jsem to opravdu prožila :). A kdybys náhodou byla jedna z těch méně šťastných, která neviděla, zlaté prasátko, posílám ti to svoje :D.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.