OPČM1: 11.hodina

1. dubna 2012 v 8:00 | Elanor Zlatolistá |  20 - 30 bodů
Poslechněte si napínavý příběh zahrnující setmělou uličku a spousty "neuskutečněného násilí".


Elanor Zlatolistá: 25 bodů

Jdete úzkou tmavou uličkou někam, kam se opravdu potřebujete rychle dostat a jiná cesta než touto uličkou k tomu cíli nevede. Najednou za vámi ale lítá nějaký začarovaný předmět, který nechce přestat ve vašem pronásledování. Jdete dál, běžíte a bojíte se, že předmět do vás narazí. Pár metrů od vás se ale objeví výjev: Mudla ležící na zemi, kterému někdo pravděpodobně něco udělal, a nad ním se někdo sklání, ten někdo je k vám otočen zády. A ještě je u nich kouzelník, který si vás všimne a namíří na vás hůlkou. Má šílený výraz v očích. Jste jen vy sami, se svou hůlkou, nikdo jiný vám nepomůže. Jak bude předešlá situace probíhat dál?

[Varování: Následující příběh není zrovna veselý a obsahuje náznaky nepěkného, i když naštěstí neuskutečněného násilí; sama nevím, proč se mi to vyvinulo zrovna takhle... Možná je to tím, že obrana proti černé magii a černým skutkům není ve skutečnosti žádná legrace... ]

"Expelliarmus!" vyletí ze mě dřív než si stačím plně uvědomit, co se tady děje. Šílený kouzelník zařve, vrhne se hledat hůlku, která mu vyletěla z ruky, jenže to už se otáčí i jeho společník a má v ruce nůž. Oči mu divně září a najednou udělá výpad vpřed. Tak tak stihnu uskočit, čepel mi přitom rozpáře kus hábitu. Prásk! Útočník se bezvládně sesune k zemi. Naštěstí ho trefila ta očarovaná věc, co se za mnou pustila kousek od ústí téhle strašidelné uličky. "Finite incantatem!" zamířím na ni dřív, než se stihne otočit a požene se zase po mně. S těžkým žuchnutím ukončí svůj let nedaleko od omráčeného.

Nemám ale čas zjišťovat, co to je, první vrahoun se právě sehnul pro svou znovu nalezenou hůlku a chystá se vystřelit nějakou kletbu. "PETRIFICUS TOTALUS!" zaječím strachy a doufám, že moje kouzlo nemine, protože zároveň musím uhnout před zlověstným paprskem, který mi míří naproti. Než jsem to stihla vyslovit, stačil vyrazit do protiútoku, syčák jeden. I tentokrát mám nehorázné štěstí, kletba mi jen trochu sežehne vlasy a proletí už předtím vymlácenou výlohou. Chvíli na to se ozve dutá rána, jako by o sebe narazily dva kameny. Tak přece jsem se trefila... Celá zpocená po přestálé hrůze těžce oddechuju a rozhlížím se, jestli někde nečíhá ještě něco nebo někdo další. Zatím to vypadá, že v Šikmé je klid.

Oba útočníci jsou na chvíli ze hry, takže překročím ležící medicinbal (takový šišatý, šíleně těžký míč, mudlové s ním cvičí; není divu, že toho s nožem knockoutoval do bezvědomí) a spěchám k mudlovi. Ještě než si k němu - oprava, k ní, je to dívka - kleknu, vzpomenu si na jedno velmi užitečné zaklínadlo a řeknu: "Ševelissimo." Děvče na mě vyděšeně zírá a bezhlasně pohybuje rty. "Neboj, to se dá snadno spravit," snažím se ji trochu uklidnit, sama jsem ale ještě celá roztřesená. "Finite incantatem," namířím na ni hůlkou a pomůžu jí posadit se.

"Dě- dě- děkuju," povede se jí konečně říct. "My- myslela jsem, že už se z toho nedostanu, přepadli mě, dovlekli sem a chtěli mě- chtěli..." Zaboří hlavu do dlaní a rozpláče se. Teď teprve si všimnu, že kromě krvácejícího rtu má i na několika místech surově rozervané šaty. Při představě, z čeho jsme obě jen o kousek vyvázly, se mi udělá nehorázně zle. Takoví dva $#@! Rychle se ale vzpamatuju, vezmu děvče kolem ramen a říkám: "No, už je to za námi, nebreč a pojď se mnou, musíme pryč. Nedaleko je ordinace mojí známé lékouzelnice, eh, vy vlastně říkáte doktorky, dáme všechno zase do pořádku. I to oblečení. Na, vem si zatím můj plášť, je ti určitě zima," zvednu ji ze země, "a rychle odsud!" Míříme na konec ulice a klopýtáme směrem k Příčné. Cestou mě napadají strašlivé myšlenky, ale snad to nakonec dobře dopadne...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.