Studium mudlů: 10. hodina

29. dubna 2012 v 6:00 | Michal de Homer |  20 - 30 bodů
Pekelné úmysly Arielčiny a mnoho o zimních mudlovských sportech.



Michal de Homer: 40 bodů

Netuším, jak to Arielka dělá, ale její úmysly jsou fakt pekelné. Žádat po někom, aby po Vánocích sportoval, no to může doopravdy jenom ona. Takže lyžování a bruslení, myslím, přemýšlím, co z toho je horší, jestli si rozbít frňák na kopci, nebo na ledu. Výsledek bude asi stejný, a to svoje kouzlo si může taky zrušit, ze země se umím zvednout sám :D.

Tak asi začnu s tím prapodivným slalomem, tam je největší šance na zranění, tudíž i vidina toho, že mě obě další disciplíny zdárně minou. Prohlížím si zpropadené prkýnka a kroutím hlavou, si snad dělá legraci, bych tedy rád viděl mudlu, jak na tom jezdí, vždyť tady není ani sedadlo, na které by se člověk mohl posadit, tak ono se na tom jenom stojí? Aha, no to mě potěš koště, pěkný vynález zkázy. Boty váží aspoň tunu a navíc mám pocit, že jsem nějak přestal cítit kotníky. Silně mi to připomíná sedmimílové boty z pohádek, akorát myslím, že v těchto botách, než by Honza ušel sedm mil, tak by princezna byla dávno v důchodu a on by už taky dávno zapomněl, proč za ní vlastně chodil. Teď hůlky, no jo, typické, na mě zase zbyly ty nejmenší, tak se během jízdy přeměním asi na trpaslíka, protože moje ruce zatím tak dlouhé nejsou a doufám, že ani nebudou, protože abych při normální chůzi tloukl rukama o zem, tak s tím bych fakt nechtěl být populární. No a lyže, pomalu na ně vlezu, páni, jak tomu ta Arielka říkala, jo vázání, tedy ti mudlové jsou fakt divní, proč tomu takhle říkají, když se tam nic nezavazuje, jen se nasune bota a cvak, už to drží. Měli bychom už konečně vyfasovat mudlovský výkladový slovník, jinak z toho moudří nikdy nebudeme. Tak a teď přijde ten okamžik pravdy, špičky ze svahu, trochu poklesnout v kolenou a už to sviští. Tak jo, první branku jsem minul, druhou taky, třetí, když jsem se ji pokoušel objet a trochu o ni zavadil, mi hned vrazila jednu facku, to jsem vážně netušil, že tyčky jsou takové netykavky, musím se to pamatovat a nezvat je příště na rande. Čtvrté jsem se z velkým respektem vyhnul, pátá se mi poťouchle postavila do cesty sama a já nechtíc riskovat další pohlavek, jsem trochu roztáhnul nohy, s tím, že jak jsou ohebné, tak ji prostě trochu přitlačím k zemi a bude to na pohodu. Popravdě, příště budu riskovat tisíc facek, než jednu tupou bolest, kterou jsem za svoji odvážnost či drzost zaplatil. Následují tři branky jsem projel tak nějak v transu, protože jsem stále nemohl restartovat můj mozek, který stále odmítal spolupráci, dokud neodezní ta bolest, který byla vystřelována od spodu. Při deváté brance jsem konečně pochopil, na co mají mudlové hůlky, prostě jsem s ní udeřil do tyčky, která se odklonila a já v pohodě projel, totéž jsem úspěšně prováděl i u desáté a jedenácté. Dvanáctá branka vidouce, co jsem provedl s jejími sestrami se raději sesunula k zemi sama, možná to bylo i stářím věku, to nevím. Třináctá branka se mi však stala osudnou, nějak jsem si začal moc pochvalovat, jaký už jsem zkušený lyžařista, nebo jak jim mudlové říkají, a místo toho, abych se díval před sebe, tak jsem koukal na krásnou přírodu vůkol. Najednou bum, lyže, které až doteď jely krásně vedle se mi najednou zkřížily, do toho se mi postavila ona, krásně chladná třináctka , a udeřila mě do nosu. Zavrávoral jsem, neudržel balanc a už si řítil krásně po zádech dolů. Dole jsem se zastavil až o něco teplého a zachumlaného snad do třech kabátů a dvou čepic, byla to profesorka Arielka, která plná rozčilení mi přišla oznámit, že jsem zase něco porušil a nastupuji školní trest., ale to je normální, jeden má snahu, a co z toho vlastně má? Jo, vlastně něco, ten rozbitý frňák, o kterém jsem na začátku básnil.



Tak první zkoušku jsem přežil, no, že by mě to lyžování nějak oslnilo, to tedy říci nemůžu. Nějak furt ty mudly nechápu, v zimě stát na těch prkýnkách a nechat se fackovat od tyček, to mi nepřijde jako zvlášť vzrušující, ale kdoví, třeba je v tom taky nějaké mudlovské kouzlo, o kterém my nemáme ani páru. Po této první zkušenosti jsem se dost s nedůvěrou díval na ty běžecké lyže, hned mě to uhodilo do čela, zatímco ty na slalom jsou pěkně bytelné, tak tyhle mi připadly, jako trochu tlustší sirky. Ty postavit někam proti větru, tak se budou hodit leda tak zátop v kamnech. Na druhou stranu boty, ty byly o mnoho lepší, pěkně lehké, jo, to bude jiné pohodlíčko. Hůlky jsem konečně obdržel celkem v obstojné délce, vše vypadalo, že si to můžu pěkně užít. Trať, kterou Arielka byla celkem v pohodě, nějakých deset kilometrů mě nemůže porazit. Jedině, co mi vadilo, že začal padat sníh. Ale třeba za chvíli přestane. Jakmile jsem vyběhl na trať, no vyběhl, dal jsem jednu nohu dopředu a druhou jsem o tu první zakopl a už jsem byl na zemi. Když jsem si to zopakoval ještě tak desetkrát, zaskřípaly něčí zuby, byla to opět naše nezdolná profesorka Arielka, která už nemohl snést můj marný boj se vzpurnými lyžemi a názorně mi znovu ukázala jak na to. Tak výsledek nebyl zrovna okouzlující, ale přeci jenom jsem se trochu sunul kupředu. Rychlost zatím nic moc, myslím, že kdejaký slimák před penzí by v porovnání se mnou suverénně vyhrál, ale co, každý začátek je těžký. Tedy řeknu Vám, po prvním kilometru jsem začal s láskou vzpomínat na dopolední slalom. Tam odpadá jedna starost, aby jste se pohybovali, stačí Vám zákon fyziky, tady aby jste se pohybovali potřebuje svůj vlastní pohon, odrážet se hůlkami o zem a tím se postrkovat dopředu. Takže píchnout do země, pokrčit kolena, sun dopředu, dát hůlky dopředu a znovu a znovu…..Po druhém kilometru mě začalo tak píchat v zádech, jako by mi tam někdo zapíchnul vidle. Navíc i břicho začínalo pomalu vypovídat službu a dech, který jsem se snažil popadnout, tak ten si vzal předčasnou dovolenou, neboť se mi ho pranic nedostávalo. Navíc ten pitomý sníh pořád padal a já začal být děsně nevrlý, neboť jsem si zapomněl vzít čepici, takže moje hlava začínala být celá bílá a hlavně nepříjemně mokrá, jelikož mrzlo, začínal jsem mít nepříjemný dojem, že ten sníh mi začíná přimrzat a moje hlava se stala těžkým nákladem. Už takhle ji nosit na krku je celkem otrava a když zničehonic začne vážit o tři kila víc, tak si v duchu říkám, ještěže ji mám celý život prázdnou, mít ji plnou vědomostí a ještě se s nimi tahat, děkuji, ale nechci. Ale zpět k zimním radovánkám. Najednou se přede mnou objevil mírný sjezd, nic velkého, zaradoval jsem se, neboť jsem si říkal, konečně si trochu odpočinu. Ale ejhle, ono s těmi lyžemi sjíždět kopec je úplně něco jinačího, než s těmi předtím. Tady ty nemají skoro žádný balanc, takže při tom sjíždění si připadáte, jako na lodi, pořád se houpete doleva, doprava a snažíte se jen to nějak vyrovnat, ale největší zrada přišla na konci kopce, kde se trať stáčela příkře doleva, chtěl jsem normálně zatočit, ale s těmi "sirkami to prostě nejde", jak jsem dal jednu lyži trochu víc doleva, najednou jsem ztratil rovnováhu a už jsem letěl po hlavě do sněhu. Co teď? Chtěl jsem nějak vstát, ale nešlo to, lyže podkluzovaly, postavit se na kolena taky nemůžete, neb Vám překáží lyže. Nakonec mi nezbylo nic jiného než vypnout vázání, a prostě si ho pak znovu zapnout. Potlučený jsem se znovu rozjel, do cíle bylo nějakých pět kilometrů a já měl pocit, že se ho prostě nedožiji. Začínalo mi být zima i od rukou, podíval jsem se na ně, no a bylo to jasné. Jak jsem si tam vypínal to vázání, tak se to pochopitelně s rukavicemi dělat nešlo. Takže jsem si je sundal, ale dát je zpátky, mě vážně nenapadlo. Pořádně jsem si zanadával a jel dál, protože vracet se, to bych byl radši týden bez večeře. Posledních pár kilometrů už jsem jel jen díky setrvačnosti a hlavně podpoře větru, který asi koukajíc na největší trosku v běhu na lyžích, tedy mně, se slitoval a poslal mi do zad pěkný severák. Do cíle jsem přijel poslední, horšího ale bylo, že jsem nemohl nepustit hůlky z ruky, prostě mi tam přimrzly. Nakonec to spravilo jednou kouzlo, ale omrzliny devátého stupně a na hlavě nový účet ala sněžný muž Yetti mě definitivně přesvědčilo, že když běhat, tak jedině po svých, a jen v létě.

Tak se pomalu blížím k té ledové ploše a mám nějak obavy. Lyžování mě celkem dostalo a kdoví, co může čekat od těch zatrolených bruslí. Jsem si je v hodině prohlížel a když jsem viděl ty úzké nože, které mě mají udržet, mi docela přišlo, že i takový souboj s drakem bude proti tomu pohodička. Je zajímavé, že u každé nové věci či zábavy člověk hned zjistí všechny nedostatky a nevýhody, tak zavázat si pořádně brusle, na to by člověk musel získat nějaké speciální školení. Já sám si boty taky zavazuji, musím se pochlubit, že jsem se to, s hrdostí svojí vlastní, naučil už v patnácti letech, tedy pravou, na levé to zatím není dokonalé. Takže po mnoha pokusech jsem to vyřešil vskutku brilantně, celé jsem o stáhnul izolepou a drželo to. S mým rozumem jsou na mě tkaničky krátké. Zkusil jsem se postavit a celkem to šlo, tedy po pevné země. Jakmile jsem však vstoupil na led, začal ten opravdový hukot. Ani jsem nestačil dát na led druhou nohu, teď už nevím, ani která noha to byla a už jsem ležel, jak dlouhý, tak široký. To tedy je něco, ten led. Pracně jsem se zvedal, chvíli jsem se kroutil, jak kdybych chytil epileptický záchvat a pak říz, zase na led. V tuto chvíli jsem začal oceňovat krásu sněhu, sice jsem taky párkrát s sebou řádně mrsknul, ale spadnout tady a tam, to je rozdíl, asi jako beton a peřina. Začala se zmocňovat panika. Musím dělat něco špatně. Chvíli jsem si poležel, abych nabral rozum do hrsti, který mi těmi otřesy na zem zřejmě vypadl a přemýšlel, jak dál. Nakonec jsem zvedl a ruce dal od sebe. Připadal jsem si jako provazochodec, ale zatím to fungovalo. Pak jsem trochu vysunul pravou nohu a ejhle, trochu jsem se posunul, pak jsem zkusil levou a taky to šlo. A tak jsem si pomalu sunul po ledě rychlostí asi tak jeden decimetr za půlhodiny, ale pokrok to byl. Horší bylo, že jsem na tom ledě nebyl sám. A jak jsem tak koukal kolem sebe, byl na většinu z nás fakt tragický pohled. Přišlo mi to, že jsme se všichni přebrali dýňové šťávy, protože ty postoje a vyplazené jazyky a vratké pohyby tomu všemu nasvědčovaly. Najedno, asi nějaký vtipálek do mě pořádně strčil a já se rozjel, neříkám, že se mi to nelíbilo. Ale najednou jsem s hrůzou v očích začal zjišťovat, že jednak neumím zastavit, a jednak ani zatáčet. Nezbývalo mi nic jiného, než-li hlasitým voláním na sebe upozorňovat, doufajíce, že to ostatní pochopí. Většina to i pochopila, ti kteří ne, holt pocítili tvrdost ledu, ale na druhou stranu je to zase poučí, že když vidí bruslaře, který má smrt v očích a huláká, jako ve své poslední hodince, tak si za prvé nedělá legraci, a za druhé to myslí vážně. Moje utrpení se konečně blížilo ke konci, přijel jsem na okraj, tam jsem, dnes už potřetí švihl s sebou do sněhu. A v duchu si přísahal, že radši propadnu ze Studia mudlů, než když vlézt na ty ledové nožeboty.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.