Exkurze mezi mudlíky

9. července 2012 v 6:00 | Michal de Homer |  20 - 30 bodů
Michal de Homer se rozhodl vám představit svůj povedený úkol do Studia mudlů.



Jako obvykle, když Arielka myslí, tak je z toho buď tragédie, nebo ostuda, tentokrát byla na řadě tragédie. Nějak jsem nechápal, že když venku zavládlo nádherné sluníčko a léto konečně ukázalo svoji vlídnou tvář, tak jsme museli být zalezlí v učebně a šprtat nesmysly o mudlech a sotva se venku začnou ženit všichni čerti, prší, vrátí se zima, zkrátka psa by člověk ven nevyhnal (ledaže by patřil Arielce a pak by ji ze vzteku, za to že ho vyhnala, kousnul. A docela právem :D), tak nás Arielka vyžene mezi mudly a sama se vypaří bůhví kam.

Moje společnice, kterou jsem asi vyfasoval za trest, že si v každém domácím úkolu stěžuji, mě ihned opustila, s tím že rozhodně s něčím takovým, jako jsem já, ji nikdo nesmí spatřit na ulici. Ještěže tak, jako každá ženská má tu nepříjemnou vlastnost vše si pamatovat a pak ve vhodnou chvíli Vás tím, jejich roztomilým úsměvem, vydírat :D. Koukal jsem znuděně na oblohu, ze které si linuly provazce vody a mě rovnou za krk, ochranu proti dešti jsem si vyčarovat nemohl, abych nebyl nápadný. Holt mě asi nezbývá nic jiného, než vykročit do toho zatraceného mudlovského světa.

Ledva jsem vykročil, už jsem upadl na zem. Nějaký břídil ukradl kus chodníku a já si mnul natlučený nos. Použil jsem mnoho šťavnatých slovíček, využívaje toho, že nemám zády nikoho, kdo mi mě mohl nařídit školní trest. Přešel jsem pár ulic, mudlů bylo sice na ulic přehršel, ale nic zajímavého se zatím neudálo. Za okamžik jsem však žasl s otevřenou pusou. Ti mudlové mi opět vyrazili dech, tedy, vím, že používají ve výlohách takové ty umělé panáky a panáky ženského rodu, aby mohli vystavovat jejich mudlovské hábity, ale aby stála přímo ve výloze živá osoba, to je tedy novum, o kterém nám Arielka nic neřekla. Byla tedy velmi spoře oblečena, to jsem zjistil hned na první dojem, prapodivně se usmívala a rty měla celé červené, asi krev, pomyslel jsem se si a hned mě napadlo, že se jedná o to masožrouctví, tedy řeznictví. Nějak jsem tedy nechápal, proč tam řezník vystavuje takovou krasotinku, ale na druhou stranu vedle mě stál už pěkný zástup lidí, takže asi ví co dělá. Za mnou jakési dvě staré škatule vedly rozhovor "…jo, milostivá páni, to jsme se dočkali, pak ta mládež nemá být zkažená, když jim to strkají až před nos. Ještě minulý týden tady byla taková milá cukrárna a dnes? Hambinec, se vším všudy. Si představte, že se tam byl podívat dokonce i ten mladý od Marešů, ještě mu teče mlíko po bradě a už tam leze. Jo, z matematiky propadá, ale kde je nějaká neřest, tak si to hned spočítá a je tam mezi prvními. Hanba, co vám povídat, no já musím běžet, aby mě ten můj starej kozel doma ještě něco nevyvedl…". Takže žádné řeznictví, zvedl jsem oči a nahoře byl nápis, Námořnická panna a velké blikající srdce. Pečlivě jsem si to zapsal a pokračoval dál. Panečku, to bude Arielka čubrnět, a tentokrát z toho nevyklouzne mávnutím ruky :D, jako vždy, tenhle podnik mi bude muset pořádně vysvětlit, já ji ukážu, že nedávám při výuce pozor, jak minule tvrdila a vyfasoval jsem trest v podobě eseje o chmelovém nápoji. Hrom, aby do ní bacil.

Přešel jsem ulici a když jsem přišel do metra (to je železnice, co nemá ráda přímé sluneční světlo, tak musejí jezdit pod zemí) tak se na mě přišpendlila taková podivná existence. Tedy, nejdřív ten jeho zápach, to byla vskutku exotická voňavka, s tou bych se neztratil, a myslím, že mezi tchoři by mě hned jmenovali přinejmenším ministerským předsedou a pak se objevil i autor tohoto odéru. Tak to bylo něco. Dle mě musel trpět nějakou vzácnou chorobou, že se nesmí za žádnou cenu dotknout vody, neřku-li mýdla, na rukách mě jakousi vyrážku, která vypadala, že má na každá ruce ne pět, ale hned deset prstů, vlasy se leskly jako dobře vyleštěné zrcadlo. O oblečení nemá cenu psát, protože ani moje nejlepší fantazie není schopná popsat to, co měl hastroš na sobě. Chvíli na mě civěl a pak povídá….kámo, nebylo pár drobňásků?" Chvíli jsem přemýšlel, co že je to ten drobňásek, ale nikdy jsem nic takového neslyšel. Zavrtěl jsem hlavou, smutně pokýval a odcházel. Za sebou jsem uslyšel hluboký hlas….dobře mladej pane, že jste mu nic nedal, pakáž jedna, místo aby šli něco dělat, tak jen žebrají a člověk, aby s bál, že ho jednou klepnou přes hlavu. Já taková křehká duše, síly už taky moc nemám, a ještě abych se třásla o to, kdy mě doslova povraždí na ulici". To pronesla žena, která stálo za mnou. Nechci se nikoho dotknout, ale když jsem se otočil, bezděky jsem ustoupil o tři kroky dozadu. Něco tak impozantního jsem v životě neviděl, Hagrid by mohl závidět. Nechápal jsem, jak taková osobo může být křehká, ta kdyby mě vrazila facku, tak doletím do Bradavic a zpátky během pár minut. V obou rukách držela tašky s váhou malého draka, na sobě baloňák rozměrů několika skříní. Ale to nejhorší mě teprve čekalo, když zjistila, že nejedou jezdící schody (eskalátor, ne?), hned mě chytla pod krk, vrazila mě tašky do rukou a pravila, že po ni rozhodně nemůžu chtít, aby ona, chudák nemohoucí žena, se s tím tahala sama dolů. Měl jsem neodolatelnou chuť přivolat Arielku, bych viděl, jak by s tím poradila. Ale nakonec jsem to zavrhl, ještě bych byl určitě všem pro smích a další trest by ji přišel vhod. Se skřípěním zubů jsem s taškami mordoval dolů. Tam jsem je položil a nečekaje, až se křehká bytost přikulí, pelášil jsem pryč druhým východem.

Po tomto hrůzyplném zážitku jsem se rozhodl, že dnes už do metra nevstoupím. Loudal jsem se na náměstí, kde jsem si chtěl chvíli odpočinout. Mezitím, co jsem trávil čas v metru se počasí umoudřilo a začalo svítit sluníčko. Seděl jsem na lavičce, louskal noviny, které jsem našel ležet na lavičce. Nic zajímavého v nich nebylo. Začalo opět pršet, tak jsem si říkal, že se ještě projdu. Šel jsem kolem řeky a koukal na lidi, co u ni sedí. To jsem o pět valil oči, prostě sedí u vody, před sebou dlouhý tenký klacek, na něm nějaký špagát či co a ve vodě poskakuje taková divná věc. A jo vše!!! Chápete to? Prostě sedět v dešti u vody s klackem před sebou? Vrtěl jsem hlavou, ale najednou jeden z nich ten klacek vytáhnul a ejhle, na konci toho klacku byla ryba. Tak tohle jsou ty rybáři, proběhlo mi hlavou, tišší blázni, jak říkala Arielka. Jsou to každopádně cvoci, to je fakt.

Když teď přemýšlím, o čem vedou řeči mudlové, tak si vlastně na něco stěžují, jednou na politiku, na sousedy, na práci, na tu drzou prodavačku, zkrátka na vše. Mladí mudlové zase plkají hlavně o tom, jakým způsobem trávit volný čas večer, nebo problémy s opačným pohlavím, manželé přemýšlejí o tom, jak se vyhnout práci doma a jak se dostat večer do hospody, manželky pak kdekomu vykládají, jakého mají doma nekňubu a proč se vlastně vdávaly, pak závistivě pomlouvají svojí kamarádky, že je viděly tam a tam a kdoví, co tam dělaly. Zkrátka děs.

Vraceje se zpátky k Arielce, tak jsem se na ni dokonce i začal těšit, sice taky pořád nad něčím brumlá a hudruje, ale to ona dělá jen tak ze zvyku. Když to tak vezmu, tak mudlové a kouzelníci jsou na tom vlastně stejně, stejné problémy, stejné nálady, stejné starosti. Jen máme tu výhodu, že máme hůlku, oni ne, vlastně jo, mají, ale jen na ryby, třeba se jim časem podaří vynalézt i další hůlky, na něco jiného. Uvidíme, celkem jim to i přeji. Hlavně na ty "křehké bytosti" z metra :D.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.