Povídání o famfrpálu

19. července 2012 v 6:00 | Elanor Zlatolistá |  20 - 30 bodů
Napište mi vyprávění o minimální délce 1/2 A4 Times New Roman 12 na téma "Co jsem dnes dělal(a) na praktické hodině".

Nadšeně jsme se vyhrnuli ven, jakmile profesorka oznámila, že nás dnes čeká další praktická hodina. Vzduch na hřišti krásně voněl prvními náznaky jara a sluneční paprsky se nám opřely do tmavých hábitů tak mocně, že se je většina rozhodla odložit. Zatímco jsme se snažili nějak rozumně seřadit, dolehl ke mně profesorčin hlas: "…předpokládám, že většina z vás nemá své koště, proto jsem přinesla spoustu školních…" Slastně jsem se usmála - já už svoje dávno mám, jenže… Až teď mi došlo, že je uložené pod postelí na koleji. No tak nic, dovolím se, a než přijdou všichni na řadu, budu zpátky, i když je to kus cesty, a těch schodů! Proč zrovna Nebelvír musí mít ložnice tak vysoko…

Z úvah mě vytrhne pokyn, abychom si rozebrali košťata. Spolužáci se k nim nedočkavě vrhnou a já se osmělím zeptat, jestli bych si směla zaběhnout pro svoje. "Není třeba, Elanor," řekne Moštoska a já už se v duchu vidím na nějakém stařičkém Meteoru, protože nic jiného v té změti po "nájezdu" letuchtivých studentů zůstat nemohlo. Vtom se ale profesorka zasměje - asi ta moje představa byla vidět i navenek - a pokračuje: "Jaké máš koště?" "Zameták Sedm, prosím," odpovím trochu zmateně a sleduju, jak profesorka vytahuje hůlku a míří s ní k nebelvírské věži: "Patefacio fenestram! Accio Zameták!" Koště jí za chvíli přistálo ve volné ruce. "Příště ho měj někde poblíž a nezapomeň zavřít to okno," podala mi ho s lišáckým mrknutím. Zmohla jsem se jen na prosté "děkuju, nezapomenu" - tak mě to ohromilo. (Být čarodějka je fakt paráda, ještě si na to pořád zvykám. A to přivolávací kouzlo se budu muset co nejdřív naučit!)

"Hop!" Tentokrát mě koště poslechlo napoprvé a bez nehody; jestli, je to tím, že je moje vlastní, nebo tím, že už jsem o sobě nepochybovala, nevím. Každopádně to netrvá dlouho a jsem na řadě, abych předvedla, co umím. Vyhoupnu se na svůj Zameták a celkem svižně obletím požadované kolečko kolem hřiště. Je vidět, že občasný samostatný trénink se vyplatil, i když jsem párkrát skončila na ošetřovně s nějakou tou boulí nebo škrábancem. Hrdě se tedy připojuji ke skupině, která dostane camrál, a čekám, jak si povedou ostatní. Někdo hůř, někdo líp, jak se ostatně dalo čekat, ale naštěstí se přitom nikdo nezranil. Když tedy konečně bylo zkoušení hotovo, hodila nám profesorka odřený kožený míč (tenhle camrál už musel zkusit, proběhlo mi hlavou) a s druhou skupinou odešla na opačnou stranu hřiště, abychom si vzájemně nepřekáželi. Nebylo co řešit, takže jsme naskočili na košťata, vznesli se do vzduchu a "přehazovaná" začala. Páni, to byl opojný pocit, prohánět se vzduchem a kličkovat mezi ostatními! Ještě na zemi jsme se totiž dohodli, že se rozdělíme do dvou týmů a budeme hrát proti sobě, aby to bylo zajímavější.

Zpočátku jsme se všichni mírnili, ale postupně nás hra strhla a byla stále rychlejší a svým způsobem i divočejší. Výborně jsme se přitom bavili. Pak někdo vystřelil camrál mým směrem a já se prudce nahnula doleva, že ho chytím. Naneštěstí jsem špatně odhadla vzdálenost - míč minul prsty o pár centimetrů a já se okamžitě převážila, protože jsem se předtím pustila oběma rukama. Pýcha opravdu předchází pád, chtěla jsem se ukázat a teď akorát sletím po hlavě dolů, pomyslela jsem si trpce a s výkřikem zavřela oči. Znenadání se odspod kdosi přiřítil a chytil mě do náruče, ještě než gravitace stačila vykonat své a úplně mě stáhnout z koštěte. "V pohodě?" zeptal se příjemný chlapecký hlas, zatímco mi pomáhal získat ztracenou rovnováhu. "Myslím, že jo, děkuju, ehm…" vymáčkla jsem ze sebe rozpačitě a podívala se po svém zachránci. "Rádo se stalo. Já jsem Martin." "Elanor," odpověděla jsem a uvědomila si, že toho šedookého sympaťáka znám. "Ty ses mi posledně smál, že jo?" "To by ses musela vidět; jak po tobě to koště vystartovalo, to nemělo chybu!" Už jsem se chtěla naoko naštvat, když dodal: "Mně se povedlo to samý, když mě táta učil lítat." Přikývla jsem. Pohodil hlavou k mému Zametáku a zeptal se: "Září novotou - ten je tvůj?" "Jo, koupila jsem ho nedávno, ještě mu voní násada původní leštěnkou. Hele, Martine, dneska jsi mi nejspíš ušetřil pár zlomenin, takže, no… ještě jednou dík a kdyby bylo něco, co… co bych-"

Zezdola se ozval ostrý hvizd píšťalky ohlašující konec hodiny. "Nezlob se, Elanor, ale mám teď dost fofr - za pět minut mi začíná přeměňování. Uvidíme se u večeře, ano?" řekl spěšně a zamířil k zemi. "Dobře, sedávám na kraji nebelvírskýho stolu," křikla jsem překvapeně za ním, aby to ještě slyšel. Otočil se a jeho rty vykroužily nehlasné, přesto zcela nepochybné "já vím". V tu chvíli jsem zčervenala snad až záď svého Zametáku. Naštěstí si toho nikdo další nevšiml; ve vzduchu jsem byla poslední. Sletěla jsem tedy na hřiště pro svléknutý hábit a rozloučila se s profesorkou. S koštětem přehozeným přes rameno a veselou písničkou v mysli jsem pak zamířila kam jinam než zpátky do hradu. :)

[Nechala jsem se trochu strhnout - je tam spousta akce a něco romantiky, asi na mě leze jaro… :-D Zmíněný "Martin" není hradník (alespoň pokud vím), je to postava založená na jednom člověku z mudlovského světa; ale přiznávám, že z jeho původních vlastností moc nezbylo, z větší části je to prostě jen moje fantazie a potřeba děje v příběhu. Ostatně ani já tam nejsem tak docela já, to je myslím jasné… :) A ještě k tomu novému kouzlíčku, které jsem ti vložila do úst - nejsem si jistá gramatickou správností, ale myslím, že by mělo fungovat. Jinak by teď v okně nebelvírské ložnice zela nepěkná díra, která by tvarem podezřele připomínala něčí koště. :-D]
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.